Geryon.org
Reinkarnácia v indickej filozofii
Reinkarnácia v indickej filozofii
Kolobeh zrodenia a smrti.
Přes dvacet let působí i v naší zemi indický profesor jógy Paramhans
svámí Mahéšvaránanda, duchovní osobnost, vyhledávaná tisíci žáky v Indii,
Evropě, Americe i Austrálii. Jeho společnost Jóga v denním životě má u nás
na tři tisíce členů. V REGENERACI jsme s ním několikrát hovořili, proto
vyhověl naší prosbě, aby pro toto číslo připravil článek o reinkarnaci a
karmě z pohledu indické filozofie.
CESTA DUŠE
Když zemřeme, necítíme už bolest. Bolestivý průběh umírání je způsoben
pouze naším oddělováním od fyzického těla a materiálního světa. Trpíme
kvůli naší připoutanosti k pozemskému životu a strachu z neznáma. Avšak
ten, kdo v životě splnil svou úlohu, pro niž byl zrozen, umírá lehce a
šťastně. Může se svěřit bez strachu a obav do milosti Boží.
Když opustíme fyzické tělo, odejdou s námi naše vzpomínky, vlastnosti,
problémy, obavy a pocity. Nejsou funkcemi fyzického těla, nýbrž mají své
sídlo v jemnohmotných tělech a zůstávají s námi i po smrti. V astrálních
rovinách prožíváme své bytí jako zde, ale mnohé, co na Zemi mělo velký
význam, ukáže se po smrti jako nedůležité : pozemský majetek, peníze, úcta,
sláva. Drahokam neznamená víc než to, čím je: pestrobarevným kamínkem. V
těchto úrovních se nedá nic koupit nebo půjčit; tam platí jen to, co jsme,
ne co vlastníme. Také většina vztahů se rozplyne, uvolní. Přetrvají však ty
duchovní vztahy, které jsou založeny na vzájemné pomoci a společném vývoji.
Je-li ale základem tohoto vztahu emoční připoutanost, jsou problémy z
předchozí existence "vláčeny" i do následné. Připoutanost je překážkou na
cestě k dosažení osvobození. Táhne nás vždy zpět.
Po fyzické smrti cestuje individuální duše, nezatížena hmotou, do
jiných sfér kosmu. Umírajícím se někdy objeví světlo, zářící východ z
temného tunelu. Duše se dostává do astrální roviny, v níž se zrcadlí
všechny její činy minulosti bez ohledu na to, zda proběhly vědomě nebo
nevědomě. Vidí před sebou celý svůj život jako ve filmu a stává se svědkem
své vlastní minulosti. Duše cestuje astrálními úrovněmi tak dlouho, dokud
nedojde k dalšímu vtělení. Po smrti se mnohé duše marně pokoušejí navázat
spojení s žijícími. Je-li jejich závislost velmi silná, zůstávají v
blízkosti svého dřívějšího majetku nebo místa bydliště a žijí tam jako
duchové. Tento osud postihne někdy i lidi, kteří přišli o život náhle nebo
násilně, padli ve válce, stali se obětí nehody nebo vraždy. Jsou často
ještě tak silně vázáni na členy rodiny a majetek, že nemohou jít dál.
Takoví duchové však nikomu neškodí - naopak, mohou být velmi prospěšní a
nápomocní.
Duchovní Mistr, jehož vnitřní zrak je otevřen, může vidět, kam duše
dospěla. Realizovaní, kteří ve svém srdci probudili Božské Světlo, vidí
všechny úrovně kosmu. Poznají, z které části vesmíru bytost přichází, kdy
její putování začalo, jakou vzdálenost už má za sebou a jak daleko ještě má
jít. Mistr zná počátek, přítomnost a budoucnost, my jen stav a průběh
přítomnosti.
NEBE NENÍ NA VĚKY
V kosmu existují síly pozitivní a negativní. Mezi nimi je úroveň, kam
se dostávají bytosti, které nepatří ani k jedné z nich. Je to úroveň
neosvobozených duší (očistec). Těmto duším můžeme pomoci modlitbami a
určitými obřady, aby brzy dostaly opět lidské tělo. Proto je tradicí ve
všech kulturách na celém světě, pořádat za zemřelé pohřební slavnosti
(satsangy, mše, "dušičky"). Za mrtvé se máme modlit, ale ne být příliš
smutní, protože tím je voláme zpět, poutáme a bráníme jim jít dál. To ale
neznamená, že bychom na ně neměli myslet. Skrze láskyplné vzpomínky jsou
nadále s námi, působí na nás jejich moudrost a zkušenosti. Umírajícím
bychom měli říct: "Vůbec se neboj. Život nekončí. Jdi dál, po cestě za
Světlem."
Vyspělá duše se může dostat na božskou úroveň (nebe). Dosáhne toho
pozitivní prací na Zemi, pomáháním všem bytostem, modlitbami, duchovní
disciplínou a cvičením. Z astrální úrovně nám tyto duše pomáhají a
ochraňují nás. Nesčetnými zprávami a svědectvími jsou doloženy zázraky,
které svatí vykonali a ještě stále konají, když se k nim s čistými
myšlenkami a důvěrou modlíme. V indických védách jsou mantry, jimiž je
uctíváme a modlíme se k nim za požehnání a milosrdenství.
Protikladem je peklo, úroveň ďáblů a démonů. Tak zvané ďábelské
bytosti jsou duše, které kvůli špatné karmě vstoupily do nízkých úrovní
existence a mohou nás svými silami negativně ovlivňovat a škodit nám. Duše
bytostí, které ve svém životě způsobily druhým velké bezpráví a utrpení, a
také těch, které zemřely ve velkém hněvu a s pocitem msty. Z této úrovně se
pokoušejí dále mstít se a ničit. Před negativními vlivy a zásahem těchto
bytostí nás chrání pozitivní vibrace mantry a modlitby.
Duše v nebi skrze dobrou karmu dosáhly vysokého stupně vědomí a také
schopností, nikoliv však osvobození (mókši). Proto jsou také ony podrobeni
času a musí po vypršení plodů svých dobrých karem znovu nazpět do koloběhu
smrti a znovuzrození. Rozplynout se z astrálního světa přímo do nejvyššího
Já není možné. Duše se musí vrátit na Zemi a zde dále pracovat. Pouze jako
lidé máme šanci dosáhnout Božské realizace, a proto se dokonce i duše v
nebi modlí za lidské zrození.
MARNÉ HLEDÁNÍ ŠTĚSTÍ
Nutným předpokladem k dosažení osvobození je milost gurua (guru
kripá). Guru není konkrétní osoba, nýbrž onen princip ve vesmíru, kterým je
vědomí vedeno ze tmy nevědomosti do světla moudrosti (gu - tma, ru -
světlo). Tento princip se vtěluje do duchovního Mistra, jenž nás vede a
pomáhá nám svými slovy a duchovní energií na naší cestě ke Světlu - k Bohu.
Proto jogín neusiluje dostat se do nebe, protože i nebe je ohraničené, není
věčné. Cílem jogína je překonat všechny hranice. Bůh je všude: v kameni,
prachu, rostlinách, zvířatech i lidech, v nebi, v pekle a je také za tím
vším. Čím se tedy liší duše v nebi, pekle, očistci? Jsou to stejné bytosti,
liší se svými vlastnostmi, pocity a činy. Skrze lidské kvality se bytost
stává člověkem, dobrými činy se může stát bohem, špatnými vlastnostmi a
skutky se stane ďáblem. To ale neznamená, že se tím duše změní nebo zmenší;
je tím zasažena jen individuální existence. Duše jako božské světlo je
stejné v každé bytosti, v mravenci stejně jako v krávě, v člověku nebo
samotném Bohu. Jakmile se přeměníme z fyzického vědomí do astrálního,
vyvstane před námi veškerá realita našeho života. Poznáme, odkdy existujeme
jako individuum, kolik máme za sebou životů, s jakým úmyslem a úlohou jsme
začali náš lidský život a co jsme sobě nebo Bohu slíbili. V tomto okamžiku
se rozhodneme, že příště budeme vše dělat lépe a nebudeme opakovat stejné
chyby. Takto se opět zrodíme na Zemi jako lidé. Sotva však otevřeme při
narození oči a poprvé se nadechneme, probudí se v nás mája (tj. iluze, klam
pomíjivého světa) a my pozvolna zapomeneme na svá předsevzetí z astrálního
života.
V prvním roce života má dítě mnoho představ a snů z astrálního světa.
Mnohé děti hodně pláčí, protože neumějí jinak vyjádřit, co cítí. Dítě
vyrůstá, smysly se rozvíjejí. Brzy začne poznávat a nalézat ve vnějším
světě zalíbení. Chce všechno mít a hlasitě brání své hračky. V dospělosti
si hledá hledá "hračky" jiné. Sotva dosáhl s velkou námahou nějakého cíle a
myslí si, že našel "věčné štěstí", pozná, že ho natrvalo neuspokojuje.
Obrací se tedy k novému cíli, od něhož opět očekává, že ho naplní štěstím.
Takto nedosáhne nikdy klidu. Zklamán okolním světem se obrátí k Bohu, ale
to už často život bývá u konce.
Je omylem myslet si, že musíme v tomto životě získat a prožít všechno.
Moudrý člověk ví, že přání nikdy nekončí. Žádný světský prožitek neuspokojí
navždy. Pravé uspokojení může dát jen to, co je stálé, neměnné. Skutečné je
jen vnitřní Já, je věčné a neměnné.
KARMU ZMĚNÍME JEN SKUTKY
Lidský život dává velkou šanci rozpoznat a probudit v sobě božskou
kvalitu univerzální lásky. Když se nám to nepodaří, v dalším zrození znovu
klesneme do nižších úrovní a možná budeme muset putovat i přes existence
zvířat. Dnes jsme zdraví, silní, nezávislí a myslíme si, že se nám bude
vždy dařit dobře. Avšak kdo ví, jaká karma, jaký osud nás bude doprovázet
po smrti. V astrálním světě vůle nic neznamená. Tam bude naše cesta řízena
do odpovídajících světlých nebo temných úrovní podle naší karmy. Naše duše
je obklopena několika vrstvami (astrálním, mentálním, intelektuálním a
kauzálním tělem), která se společně projevují v těle fyzickém. Skrze ně
konáme a splácíme své dluhy. V každém našem životě totiž zůstává něco
nedokončeno, proto se budeme na Zemi znovu rodit tak dlouho, pokud budeme
mít nějakou karmu, ať už dobrou, nebo špatnou. Každý čin, i dobrý, je
karmou, která nás poutá, a trvá mnoho milionů let, než se z této planety
můžeme osvobodit. Máme však možnost nabývat mezi pozemskými životy
zkušenosti na jiných planetách. Periody našeho bytí, naší existence v
astrálních úrovních, se utvářejí stejně jako náš pozemský život - jsou
naplněny radostí nebo bolestí podle naší dobré či špatné karmy.
Pocity a myšlenky, které máme v posledních okamžicích života, mají
nesmírný význam, protože nás řídí a určují směr, kterým naše duše půjde
dál. Myšlenky v hodině smrti však nejsou závislé na naší vědomé vůli, ale
na podvědomí, případně na tom, jak daleko a v jakém směru jsme rozvinuli
naše vědomí během života. Proto jogíni říkají: "Mysli stále na Boha. Opakuj
neustále svou mantru (jméno Boha, svaté slovo nebo slabiku, které dostává
žák od duchovního Mistra), dokud nedosáhneš stupně adžapy - to znamená, že
tvoje mantra je tak hluboce zakotvena ve tvém vědomí a podvědomí, že plyne
samovolně. Potom tě už nic nemůže svést z tvé cesty. Dokonce i ve smrtelném
kómatu bude mantra dále účinkovat a řídit tvé vědomí směrem k nejvyššímu
Já."
NEPROMARNIT SVOU ŠANCI
Pro duši je to velké a vzácné štěstí narodit se jako člověk. Od
začátku stvoření cestujeme jako jednotlivé duše všemi úrovněmi kosmu, v
neustále se opakujícím strastiplném kruhu smrti a znovuzrození. Jen jako
lidem se nám dostává jedinečné šance tomuto cyklu uniknout. Lidská
existence je jako řeka, která se může opět spojit s oceánem Božského
vědomí. Takto máme chápat mókšu, osvobození, sjednocení.
Při vzniku individuálního života se životní princip dělí v nespočetné
rozličné fenomény či vibrace. Při tom dochází k jejich zdánlivému
oddělování, při němž se od sebe stále více vzdalují. Vlna, která vystoupí
na břeh, je částí oceánu, a když se roztříští v příboji o skálu, na nějaký
čas se od něj oddělí. Při zpětném proudu se s ním opět sjednotí. Stejně i
různé vibrace existují jen zdánlivě a na omezenou dobu jako nezávislá
individua. Tyto vibrace, individuální duše (džívátma), cestují různými
úrovněmi kosmu, přičemž každá z nich prochází vlastním vývojovým procesem.
Tak jako se vlny rozbíjejí o pobřeží a opět se vracejí do oceánu, tak
jednotlivé vibrace vstupují do světa máji a časem se znovu navracejí do
Božské jednoty. V každé z nich je esence nejvyššího Já, Božského vědomí a
poznání.
Každý, kdo jednou plaval v moři, ví, že zde působí dvě protichůdné
síly, dva proudy - příliv a odliv. Stejné vlny, které plavce nesou ke
břehu, jej při zpětném proudu táhnou se stejnou silou zpět na otevřené
moře. Tak i nás přitahuje v nás skryté hluboké poznání k věčnému moři
Božské jednoty, naopak ego a chtivost nás stahují zpět do náruče máji. Tak
se stále zmítáme sem a tam mezi skutečností a neskutečností.
My, lidé, jsme se zrodili, abychom překročili poslední práh a dosáhli
nejvyššího stupně vývoje vědomí. Jedině člověk má intelekt, svobodu vůle a
schopnost rozhodovat se a tím i schopnost a možnost uskutečnit Boha.
Všechny ostatní formy života jsou závislé na přírodě a nemohou z vlastního
podnětu učinit žádný další vývojový krok. Musí čekat, dokud v průběhu
přirozeného vývoje nedojdou ke dveřím lidského zrození.
Jak máme rozumět tomu, že lidé mají otevřenou bránu k osvobození? A
když je tomu tak, proč ji nalézají jen málokteří? Osvětlí nám to
následující podobenství: Slepec se pohybuje ve velké místnosti s jediným
východem. Při hledání dveří hmatá po stěně. Ale právě krok před nimi oddálí
ruku od stěny, aby se poškrabal na hlavě a přitom mine východ. Aniž by to
zpozoroval, projde místnost ještě jednou dokola. Když opět přichází ke
dveřím, v údivu nad tím, jak je místnost velká, spráskne ruce a bez
nejmenšího tušení projde znovu kolem dveří.
To se nám stává. Když konečně po dlouhém čekání obdržíme lidský život,
namísto toho, abychom tuto výjimečnou šanci cílevědomě využili, začneme se
"škrábat" - zaobírat se naplňováním svých světských přání, tužeb a
smyslových požitků. Slepě tápeme kolem v temnotě nevědomosti a nejsme
schopni najít čas k tomu, abychom se zastavili ve svém nitru a
popřemýšleli. Kdo minul dveře k osvobození, které nám nabízí lidský život,
narodí se znovu. Není však jisté, zda to bude opět v lidské podobě.
Pokuste se proto porozumět smyslu lidského života. Nepromarněte svůj
čas, ale využijte tuto jedinečnou příležitost. Poznejte, proč jste se
narodili, a správně se rozhodněte.
PARAMHANS SVÁMÍ MAHÉŠVARÁNANDA
Zdroj: Reinkarnácia v indickej filozofii
svámí Mahéšvaránanda, duchovní osobnost, vyhledávaná tisíci žáky v Indii,
Evropě, Americe i Austrálii. Jeho společnost Jóga v denním životě má u nás
na tři tisíce členů. V REGENERACI jsme s ním několikrát hovořili, proto
vyhověl naší prosbě, aby pro toto číslo připravil článek o reinkarnaci a
karmě z pohledu indické filozofie.
CESTA DUŠE
Když zemřeme, necítíme už bolest. Bolestivý průběh umírání je způsoben
pouze naším oddělováním od fyzického těla a materiálního světa. Trpíme
kvůli naší připoutanosti k pozemskému životu a strachu z neznáma. Avšak
ten, kdo v životě splnil svou úlohu, pro niž byl zrozen, umírá lehce a
šťastně. Může se svěřit bez strachu a obav do milosti Boží.
Když opustíme fyzické tělo, odejdou s námi naše vzpomínky, vlastnosti,
problémy, obavy a pocity. Nejsou funkcemi fyzického těla, nýbrž mají své
sídlo v jemnohmotných tělech a zůstávají s námi i po smrti. V astrálních
rovinách prožíváme své bytí jako zde, ale mnohé, co na Zemi mělo velký
význam, ukáže se po smrti jako nedůležité : pozemský majetek, peníze, úcta,
sláva. Drahokam neznamená víc než to, čím je: pestrobarevným kamínkem. V
těchto úrovních se nedá nic koupit nebo půjčit; tam platí jen to, co jsme,
ne co vlastníme. Také většina vztahů se rozplyne, uvolní. Přetrvají však ty
duchovní vztahy, které jsou založeny na vzájemné pomoci a společném vývoji.
Je-li ale základem tohoto vztahu emoční připoutanost, jsou problémy z
předchozí existence "vláčeny" i do následné. Připoutanost je překážkou na
cestě k dosažení osvobození. Táhne nás vždy zpět.
Po fyzické smrti cestuje individuální duše, nezatížena hmotou, do
jiných sfér kosmu. Umírajícím se někdy objeví světlo, zářící východ z
temného tunelu. Duše se dostává do astrální roviny, v níž se zrcadlí
všechny její činy minulosti bez ohledu na to, zda proběhly vědomě nebo
nevědomě. Vidí před sebou celý svůj život jako ve filmu a stává se svědkem
své vlastní minulosti. Duše cestuje astrálními úrovněmi tak dlouho, dokud
nedojde k dalšímu vtělení. Po smrti se mnohé duše marně pokoušejí navázat
spojení s žijícími. Je-li jejich závislost velmi silná, zůstávají v
blízkosti svého dřívějšího majetku nebo místa bydliště a žijí tam jako
duchové. Tento osud postihne někdy i lidi, kteří přišli o život náhle nebo
násilně, padli ve válce, stali se obětí nehody nebo vraždy. Jsou často
ještě tak silně vázáni na členy rodiny a majetek, že nemohou jít dál.
Takoví duchové však nikomu neškodí - naopak, mohou být velmi prospěšní a
nápomocní.
Duchovní Mistr, jehož vnitřní zrak je otevřen, může vidět, kam duše
dospěla. Realizovaní, kteří ve svém srdci probudili Božské Světlo, vidí
všechny úrovně kosmu. Poznají, z které části vesmíru bytost přichází, kdy
její putování začalo, jakou vzdálenost už má za sebou a jak daleko ještě má
jít. Mistr zná počátek, přítomnost a budoucnost, my jen stav a průběh
přítomnosti.
NEBE NENÍ NA VĚKY
V kosmu existují síly pozitivní a negativní. Mezi nimi je úroveň, kam
se dostávají bytosti, které nepatří ani k jedné z nich. Je to úroveň
neosvobozených duší (očistec). Těmto duším můžeme pomoci modlitbami a
určitými obřady, aby brzy dostaly opět lidské tělo. Proto je tradicí ve
všech kulturách na celém světě, pořádat za zemřelé pohřební slavnosti
(satsangy, mše, "dušičky"). Za mrtvé se máme modlit, ale ne být příliš
smutní, protože tím je voláme zpět, poutáme a bráníme jim jít dál. To ale
neznamená, že bychom na ně neměli myslet. Skrze láskyplné vzpomínky jsou
nadále s námi, působí na nás jejich moudrost a zkušenosti. Umírajícím
bychom měli říct: "Vůbec se neboj. Život nekončí. Jdi dál, po cestě za
Světlem."
Vyspělá duše se může dostat na božskou úroveň (nebe). Dosáhne toho
pozitivní prací na Zemi, pomáháním všem bytostem, modlitbami, duchovní
disciplínou a cvičením. Z astrální úrovně nám tyto duše pomáhají a
ochraňují nás. Nesčetnými zprávami a svědectvími jsou doloženy zázraky,
které svatí vykonali a ještě stále konají, když se k nim s čistými
myšlenkami a důvěrou modlíme. V indických védách jsou mantry, jimiž je
uctíváme a modlíme se k nim za požehnání a milosrdenství.
Protikladem je peklo, úroveň ďáblů a démonů. Tak zvané ďábelské
bytosti jsou duše, které kvůli špatné karmě vstoupily do nízkých úrovní
existence a mohou nás svými silami negativně ovlivňovat a škodit nám. Duše
bytostí, které ve svém životě způsobily druhým velké bezpráví a utrpení, a
také těch, které zemřely ve velkém hněvu a s pocitem msty. Z této úrovně se
pokoušejí dále mstít se a ničit. Před negativními vlivy a zásahem těchto
bytostí nás chrání pozitivní vibrace mantry a modlitby.
Duše v nebi skrze dobrou karmu dosáhly vysokého stupně vědomí a také
schopností, nikoliv však osvobození (mókši). Proto jsou také ony podrobeni
času a musí po vypršení plodů svých dobrých karem znovu nazpět do koloběhu
smrti a znovuzrození. Rozplynout se z astrálního světa přímo do nejvyššího
Já není možné. Duše se musí vrátit na Zemi a zde dále pracovat. Pouze jako
lidé máme šanci dosáhnout Božské realizace, a proto se dokonce i duše v
nebi modlí za lidské zrození.
MARNÉ HLEDÁNÍ ŠTĚSTÍ
Nutným předpokladem k dosažení osvobození je milost gurua (guru
kripá). Guru není konkrétní osoba, nýbrž onen princip ve vesmíru, kterým je
vědomí vedeno ze tmy nevědomosti do světla moudrosti (gu - tma, ru -
světlo). Tento princip se vtěluje do duchovního Mistra, jenž nás vede a
pomáhá nám svými slovy a duchovní energií na naší cestě ke Světlu - k Bohu.
Proto jogín neusiluje dostat se do nebe, protože i nebe je ohraničené, není
věčné. Cílem jogína je překonat všechny hranice. Bůh je všude: v kameni,
prachu, rostlinách, zvířatech i lidech, v nebi, v pekle a je také za tím
vším. Čím se tedy liší duše v nebi, pekle, očistci? Jsou to stejné bytosti,
liší se svými vlastnostmi, pocity a činy. Skrze lidské kvality se bytost
stává člověkem, dobrými činy se může stát bohem, špatnými vlastnostmi a
skutky se stane ďáblem. To ale neznamená, že se tím duše změní nebo zmenší;
je tím zasažena jen individuální existence. Duše jako božské světlo je
stejné v každé bytosti, v mravenci stejně jako v krávě, v člověku nebo
samotném Bohu. Jakmile se přeměníme z fyzického vědomí do astrálního,
vyvstane před námi veškerá realita našeho života. Poznáme, odkdy existujeme
jako individuum, kolik máme za sebou životů, s jakým úmyslem a úlohou jsme
začali náš lidský život a co jsme sobě nebo Bohu slíbili. V tomto okamžiku
se rozhodneme, že příště budeme vše dělat lépe a nebudeme opakovat stejné
chyby. Takto se opět zrodíme na Zemi jako lidé. Sotva však otevřeme při
narození oči a poprvé se nadechneme, probudí se v nás mája (tj. iluze, klam
pomíjivého světa) a my pozvolna zapomeneme na svá předsevzetí z astrálního
života.
V prvním roce života má dítě mnoho představ a snů z astrálního světa.
Mnohé děti hodně pláčí, protože neumějí jinak vyjádřit, co cítí. Dítě
vyrůstá, smysly se rozvíjejí. Brzy začne poznávat a nalézat ve vnějším
světě zalíbení. Chce všechno mít a hlasitě brání své hračky. V dospělosti
si hledá hledá "hračky" jiné. Sotva dosáhl s velkou námahou nějakého cíle a
myslí si, že našel "věčné štěstí", pozná, že ho natrvalo neuspokojuje.
Obrací se tedy k novému cíli, od něhož opět očekává, že ho naplní štěstím.
Takto nedosáhne nikdy klidu. Zklamán okolním světem se obrátí k Bohu, ale
to už často život bývá u konce.
Je omylem myslet si, že musíme v tomto životě získat a prožít všechno.
Moudrý člověk ví, že přání nikdy nekončí. Žádný světský prožitek neuspokojí
navždy. Pravé uspokojení může dát jen to, co je stálé, neměnné. Skutečné je
jen vnitřní Já, je věčné a neměnné.
KARMU ZMĚNÍME JEN SKUTKY
Lidský život dává velkou šanci rozpoznat a probudit v sobě božskou
kvalitu univerzální lásky. Když se nám to nepodaří, v dalším zrození znovu
klesneme do nižších úrovní a možná budeme muset putovat i přes existence
zvířat. Dnes jsme zdraví, silní, nezávislí a myslíme si, že se nám bude
vždy dařit dobře. Avšak kdo ví, jaká karma, jaký osud nás bude doprovázet
po smrti. V astrálním světě vůle nic neznamená. Tam bude naše cesta řízena
do odpovídajících světlých nebo temných úrovní podle naší karmy. Naše duše
je obklopena několika vrstvami (astrálním, mentálním, intelektuálním a
kauzálním tělem), která se společně projevují v těle fyzickém. Skrze ně
konáme a splácíme své dluhy. V každém našem životě totiž zůstává něco
nedokončeno, proto se budeme na Zemi znovu rodit tak dlouho, pokud budeme
mít nějakou karmu, ať už dobrou, nebo špatnou. Každý čin, i dobrý, je
karmou, která nás poutá, a trvá mnoho milionů let, než se z této planety
můžeme osvobodit. Máme však možnost nabývat mezi pozemskými životy
zkušenosti na jiných planetách. Periody našeho bytí, naší existence v
astrálních úrovních, se utvářejí stejně jako náš pozemský život - jsou
naplněny radostí nebo bolestí podle naší dobré či špatné karmy.
Pocity a myšlenky, které máme v posledních okamžicích života, mají
nesmírný význam, protože nás řídí a určují směr, kterým naše duše půjde
dál. Myšlenky v hodině smrti však nejsou závislé na naší vědomé vůli, ale
na podvědomí, případně na tom, jak daleko a v jakém směru jsme rozvinuli
naše vědomí během života. Proto jogíni říkají: "Mysli stále na Boha. Opakuj
neustále svou mantru (jméno Boha, svaté slovo nebo slabiku, které dostává
žák od duchovního Mistra), dokud nedosáhneš stupně adžapy - to znamená, že
tvoje mantra je tak hluboce zakotvena ve tvém vědomí a podvědomí, že plyne
samovolně. Potom tě už nic nemůže svést z tvé cesty. Dokonce i ve smrtelném
kómatu bude mantra dále účinkovat a řídit tvé vědomí směrem k nejvyššímu
Já."
NEPROMARNIT SVOU ŠANCI
Pro duši je to velké a vzácné štěstí narodit se jako člověk. Od
začátku stvoření cestujeme jako jednotlivé duše všemi úrovněmi kosmu, v
neustále se opakujícím strastiplném kruhu smrti a znovuzrození. Jen jako
lidem se nám dostává jedinečné šance tomuto cyklu uniknout. Lidská
existence je jako řeka, která se může opět spojit s oceánem Božského
vědomí. Takto máme chápat mókšu, osvobození, sjednocení.
Při vzniku individuálního života se životní princip dělí v nespočetné
rozličné fenomény či vibrace. Při tom dochází k jejich zdánlivému
oddělování, při němž se od sebe stále více vzdalují. Vlna, která vystoupí
na břeh, je částí oceánu, a když se roztříští v příboji o skálu, na nějaký
čas se od něj oddělí. Při zpětném proudu se s ním opět sjednotí. Stejně i
různé vibrace existují jen zdánlivě a na omezenou dobu jako nezávislá
individua. Tyto vibrace, individuální duše (džívátma), cestují různými
úrovněmi kosmu, přičemž každá z nich prochází vlastním vývojovým procesem.
Tak jako se vlny rozbíjejí o pobřeží a opět se vracejí do oceánu, tak
jednotlivé vibrace vstupují do světa máji a časem se znovu navracejí do
Božské jednoty. V každé z nich je esence nejvyššího Já, Božského vědomí a
poznání.
Každý, kdo jednou plaval v moři, ví, že zde působí dvě protichůdné
síly, dva proudy - příliv a odliv. Stejné vlny, které plavce nesou ke
břehu, jej při zpětném proudu táhnou se stejnou silou zpět na otevřené
moře. Tak i nás přitahuje v nás skryté hluboké poznání k věčnému moři
Božské jednoty, naopak ego a chtivost nás stahují zpět do náruče máji. Tak
se stále zmítáme sem a tam mezi skutečností a neskutečností.
My, lidé, jsme se zrodili, abychom překročili poslední práh a dosáhli
nejvyššího stupně vývoje vědomí. Jedině člověk má intelekt, svobodu vůle a
schopnost rozhodovat se a tím i schopnost a možnost uskutečnit Boha.
Všechny ostatní formy života jsou závislé na přírodě a nemohou z vlastního
podnětu učinit žádný další vývojový krok. Musí čekat, dokud v průběhu
přirozeného vývoje nedojdou ke dveřím lidského zrození.
Jak máme rozumět tomu, že lidé mají otevřenou bránu k osvobození? A
když je tomu tak, proč ji nalézají jen málokteří? Osvětlí nám to
následující podobenství: Slepec se pohybuje ve velké místnosti s jediným
východem. Při hledání dveří hmatá po stěně. Ale právě krok před nimi oddálí
ruku od stěny, aby se poškrabal na hlavě a přitom mine východ. Aniž by to
zpozoroval, projde místnost ještě jednou dokola. Když opět přichází ke
dveřím, v údivu nad tím, jak je místnost velká, spráskne ruce a bez
nejmenšího tušení projde znovu kolem dveří.
To se nám stává. Když konečně po dlouhém čekání obdržíme lidský život,
namísto toho, abychom tuto výjimečnou šanci cílevědomě využili, začneme se
"škrábat" - zaobírat se naplňováním svých světských přání, tužeb a
smyslových požitků. Slepě tápeme kolem v temnotě nevědomosti a nejsme
schopni najít čas k tomu, abychom se zastavili ve svém nitru a
popřemýšleli. Kdo minul dveře k osvobození, které nám nabízí lidský život,
narodí se znovu. Není však jisté, zda to bude opět v lidské podobě.
Pokuste se proto porozumět smyslu lidského života. Nepromarněte svůj
čas, ale využijte tuto jedinečnou příležitost. Poznejte, proč jste se
narodili, a správně se rozhodněte.
PARAMHANS SVÁMÍ MAHÉŠVARÁNANDA
Zdroj: Reinkarnácia v indickej filozofii
Vytlačené z: http://Geryon.org/ © 2008 Geryon.org