Z lesa pomalu vyšel na zasněženou loučku velký šedý Vlk. Packy mu zapadly do hlubšího sněhu, a tak se zastavil a zvědavě se zadíval do kraje. Měl mohutnou hruď a na krku ohromnou, již zacelenou jizvu po dávném boji s černým losem, která se mu táhla až k uchu. Pomalu a rozvážně nasál čenichem zimní vzduch. Větřil. Za ním vyšla z nízkého podrostu obezřetně další vlčí postava. Byla to samice, už od jara vlkova družka. Stála za ním a dlouze naň hleděla. Vlk pomalu zaklonil hlavu a vydal hluboké a táhlé zavytí jako pozdrav nadcházející noci. O vteřinu později se přidala i vlčice a zpěvem tak oslavila i svého druha a otce jejích nastávajících dětí.
"Dnes je noc nocí." Vlk ještě chvíli setrval ve své strnulé póze, ale po chvilce se uvolnil, přiběhl k vlčici a dotkl se jí čumákem. "Blíží se zase jaro, moje milá, končí doba hladu." Ona sklopila uši a tence štěkla, ale hned se mu otřela bokem o jeho šedé, silné plece. "Vím a jsem s Tebou drahý…" Vlk se hrdě napřímil. Opodál se ale ozvalo prasknutí suché větve. Oba vlci se přikrčili do sněhu a bylo na nich vidět napětí. V létě si jich ostatní šelmy nevšímají, ale teď koncem této kruté zimy je boj o přežití stále nelítostnější. Ve hvozdech vždy přichází smrt rychleji než život. Kdyby je vyrušil slabší nepřítel, oba by se na něj vrhli, ale kdyby to byl třeba pardál nebo horský lev, neměli by moc šancí. Vlk by po něm ale jistě stejně skočil. Znala ho a věděla, že by to udělal. Byl to odvážný, zkušený a velice dravý bojovník. Ona by pak musela prchnout a zachránit mladé. Z houští ale vyběhl někdo úplně jiný. Mladý nízký vlk. Snad dvouletý samec, sedl si na kraj mýtinky a sklonil hlavu s vyplazeným jazykem. "Našel jsem vás, ostatní už čekají, bude lov, dnes je noc nocí…" Vlk k němu pomalu došel a mladý vlk sklopil hlavu. Vlk pomalu zavrčel a pohodil ohonem až se sníh rozlétl. Mladý vlk radostně vyskočil na všechny čtyři a rozběhl se zpět k houští. "Povedu vás, bratři." Vlčí pár se vydal klusem za ním.

Zakousl se mu do přední nohy, ale tur se poněm rychle ohnal rohy. Ještě, že se vlk včas pustil. Dopadl do sněhu, ale rychle vyskočil a vzrušeně zavyl. Malým tuřím stádem čítajícím šest krav, tři telata a jednoho býka projela vlna paniky. Telata se cpala do středu obranéh okruhového seskupení, ve kterém stádo stálo. Vlčí smečka kroužila okolo krav jako hejno supů, ale zatím moc neútočila. Starší vlci si byli dobře vědomi síly rohů rozzuřeného tura. Hledali slabinu stáda, čekali na chvilku nepozornosti. Jeden z mladších vlků náhle skočil na jednuz krav a zakousl se jí přímo do krku. Kráva panicky zabučela a klesla pod vahou útoku do sněhu. Náhle se přihnal býk a nabral vlka tak divoce na rohy, že ho doslova odtrhl od krávy a mrštil jím na nedalekou břízku. Vlk dopadl se zapraštěním na kmen a svezl se do závěje. Kňučel bolestí a s přeraženou páteří za sebou vlekl zadní packy. Jen několik metrů, pak klesl a v bolestech zemřel. Překvapená smečka na chvíli ustala s útoky a nerozhodně pobíhala okolo stáda. Býk jakoby vytušil příležitost, zabučel k ústupu a rozběhl se pryč z palouku. Všechny krávy a telata se rozběhli za ním.V ten samý okamžik doběhli na vyvýšený pahorek nad paloukem Vlk s družkou vedeni Mladým vlkem spatřili, co se stalo. Smečka se rozeběhla za stádem. Vlk se přehoupl přes pahorek a mohutnými skoky se připojil k pronásledování. Vlci jsou lepší běžci nežli tuři, ale hluboký sníh a také smrtelný strach stáda vyrovnávali jejich dispozice. Po delší chvilce, kdy honička neustávala,se začalo zdát, že tuři přece uniknou. Ale Vlk svým bleskovým a vytrvalým tempem doháněl i ty nejrychlejší stihatele a nakonec se dostal až do čela smečky. Vlci ho zdravili štěknutím s jazyky až na vestě. "Běž, bratře, běž, my už nemůžeme." Vlk předběhl všechny a dostihoval prchající stádo. Poslední byla ona zraněná kráva. S pěnou kolem huby se hnala šílená nízkým podrostem. Krvácela z krku a černá krev dopadala na bělostný sníh, aby byla vzápětí rozmetána packami hladové smečky. Vlk doběhl na její úroveň, ale nezaútočil. Jen předstíraným skokem do výšky oddělil zraněnou krávu od skupiny. Kráva po chvilce pochopila, že je sama a zazmatkovala. Zastavila se, zapřela zadní nohy do měkké hlíny pod sněhem a nastavila Vlkovi své rohy. Vlk se skrčil až k zemi, sklopil uši a s vrčením ji začal obcházet. Kráva sledovala jeho pohyby a prudce oddechovala. Náhle se zezadu ozvalo zavytí a zvuky dobíhajících vlků. Kráva trhla hlavou v ten směr, ve vzduchu se mihlo cosi šedého, prudké cvaknutí zuby, smrtelné zabučení a byl konec. Vlci doběhli. Obcházeli mrtvou kořist a vočích jim zářily plamínky. Vlčice došla až k Vlkovi a mazlivě se o něj otřela.Vlk tentokrát její gesto neopětoval. Díval se hrdě na dobíhajícího vůdce vlčí smečky. Ten sklopil uši a zařadil se k ostatním vlkům. Vlk zvedl hlavu k úplňkové měsíčné obloze a zavyl. "Díky, bratře, svítils' nám dobře na cestu." Ostatní vlci mu odpověděli a hostina byla započata. A měsíc osvětlující zimní nebe viděl toto vítězství. Vlčí pár sedící u hodující smečky se ještě jako jediný díval na oblohu, kterou náhle proletěla zářivá a nevídaně jasná kometa. A kdesi stovky kilometrů daleko odtud se právě narodilo v jeslích dítě. Vlk se sklonil a dotkl čumákem břicha své družky. I jim se brzy narodí dítě a možná se stane také králem. Kdo ví…