Harold Werther se svíjel pod tíhou snů, které jako by nepramenili z jeho podvědomí, ale byly mu vloženy do mozku, aby ho trýznily ve spánku. Všude bijí bubny. "Prohlédl!" nepoznával hlas "Vrať se!" Do očí ho praštilo ostré bílé světlo a uslyšel houkat sirény. Hlasy se rozléhají všude kolem něj. "Nemůžeš vyhrát!" Okolí ztmavlo. "Proč?", křičel, ale z jeho úst nevyšla ani hláska. Haroldův obličej byl pln hrůzy. Celá jeho tvář se leskla potem a po jeho lících stékaly kapky potu. Potu ledového jako smrt. "Prosím!" vykřikl do prázdna své cely. Jeho srdce divoce bušilo a dýchal velmi ztěžka. "Co se..? Kde to…?", zašeptal. Rozhlížel se po cele. Protřel si oči. Jeho dech i tep zpomalily a on konečně začal rozeznávat svou celu. Zhluboka se nadechl a opět se položil na lůžko. Usnul dříve, než na něj mohlo dolehnout utrpení, které skýtá pouze úplné vědomí. Dál již jeho sny nebyly zaplněny hrůzou a v místnosti se rozléhalo pouze jeho lehké oddychování.

Světlo! Harold otevřel oči. Vstal. Jeho vlasy byly slepené potem a celý nepříjemně páchl. Dopotácel se ke stolku, který se neslyšně vysunul ze stěny. Na stolku ležela injekční stříkačka. Bezmyšlenkovitě si píchl obsah injekční stříkačky do zdířky, kterou měl napevno přidělanou k pravé ruce. Celým jeho tělem projela vlna energie. Do jeho temných očí se začal pomalu vracet život. S přicházejícím vědomím přicházela i tíha jeho soužení. Padl na kolena. Bubny, opět okolo něj duněly bubny. Tlačil ruce na uši."Ne!", zašeptal,"Ne!" Hlas bubnů zpočátku jasný se náhle začal zbarvovat. Rozeznal slovo Bůh. "Ne!", zavyl a křečovitě se svíjel na podlaze.

Z grimasy jeho obličeje vyzařovalo čisté šílenství. "Přestaňte!", vykřikl. Bubny ustaly. Propukl v pláč. "Už dost!", zašeptal. Zničehonic byl obklopen zástupem žen, které se smály a lákaly ho k návratu. "Vrať se." "Ne už nemám kam. Nikdy." Postavil se. Ženy začaly být dotěrnější. Jejich těla byla svůdná, ale obličeje tak nejasné. Ustrašeně uhýbal před jejich gesty, celý svět se s ním točil. V Haroldově tváři se objevil odbojný výraz. "Mě nedostanete!", vykřikl, sebral síly a rozběhl se směrem vpřed. Ženy zmizely a on narazil do pole, které bylo jakousi moderní obdobou mříží. Jeho tvář zkřivila bolest. Cítil, jak každý jeho neutron pálí tisíce voltů napětí. Výboj mrštil jeho bezvládným tělem k protější zdi. Setmělo se a on upadl do bezvědomí. Stál v černém ničím ohraničeném prostoru."Co se stalo?", zazněla v jeho hlavě otázka. Znenadání uslyšel vzdálenou hudbu. Vydal se za zdrojem hudby. Zacinkaly rolničky. Hudba zesílila. Ta hudba mu byla něčím povědomá. "Jistě!" blesklo mu hlavou. Jedná se o hudbu, kterou zná z dětství. Ta kterou hráli především na pouti. Takové to: "Papa-padadada-dapa-pápa." Uslyšel smích. Zmateně hledal zdroj smíchu v černotě, když náhle v dáli uviděl kývající se postavu. "Kdo jsi?", zakřičel. Opět se ozval smích. Postava se jakýmisi "skoky" rychle přibližovala.

Rozeznával pouťového klauna. Klaun by oblečen do bílé kombinézy, která byla pokryta velkými různobarevnými puntíky. Jeho obličej byl namaskován, vlasy měl zelené a na nose měl červenou bambulku. Klaun náhle vesele poskakoval přímo před ním. "Kdo jsi?", zopakoval svou otázku Harold. "Klaun." "Kde to jsem?", zeptal se Harold a v jeho hlase byl cítit značná nejistota. "Doma,tati!", odpověděl klaun s úsměvem. "Tati?" zamumlal udiveně Harold. "Tati!", odpověděl klaun a hlasitě se zasmál. "Ale jak mohu být doma? To přece není možné!" zakroutil nevěřícně hlavou Harold. "Přece doma tati! Čekal jsem tu na tebe!" "To je zcela absurdní, vždyť tě neznám!" vyštěkl Harold. Klaun se burácivě zasmál a povídá: "Kam ten svět spěje. Tatínku vy mne nepoznáváte, vždyť na vás čekám takovou dobu. Sám jste mi slíbil, že se vrátíte a teď když jste tu, tak byste mne odvrhnul?". Klaun však náhle zvážněl: "Již není čas. Musíš jít!" "Jít? Kam? Proč?", naléhal Harold. Klaun se rozplynul. Opět uslyšel hudbu. Celý orchestr. Pozouny, trumpety, flétny, píšťaly a klarinety. Hudba sílila a čím byla silnější, tím více se vytrácela individualita jednotlivých nástrojů a celý orchestr se sléval v jeden ostrý silný tón. Orchestrální hudba se konečně zcela přeměnila v pronikavý zvuk sirény. Procitl. "Zítra.", řekl neutrální hlas znějící z reproduktoru u dveří.

Sirény mu ještě několik minut řinčely vhlavě. Asi po deseti minutách, kdy se konečně vzpamatoval z otupění, si uvědomil dosah sdělení, které nad ním bylo vyneseno. Začal divoce přemítat: "Zítra?! Bože proč? Proč jsi vybral mne? Proč jsi mě dal ten dar? Proč tak tvrdý trest? Byl jsi též trestán? Proč jsi zrovna mne nechal, abych se ti tolik přiblížil? -Proč!!!!", zavyl. Dolehlo na něj vyčerpání. Zcela zlomený seděl schoulený v rohu své cely. Na tváři měl zoufalý výraz a oči pusté. Krčil se tam tak celé hodiny. Po dlouhé době se zvedl a přesunul do postele. Zcela vysílen. Sny ho již netrýznili. Nedusily ho. Žádná cesta mu v mysli nevyvstanula. Jeho mysl se již zdála zcela pustá. Jako by před chvíli již jeho já odumřelo. Prázdná noc. Prázdnota všeho. A přesto když již noc pomalu ztrácela moc nad Haroldovou myslí. Zaznělo mu v hlavě slovo "Slib".

Pak opustil říši snů. Den Haroldem projel jako nůž a zabodával se mu hluboko do srdce. Cítil chlad. Nevěděl proč, ale byla mu strašlivá zima.Třásl se po celém těle. Siréna! Udeřila ho jako kladivo do hlavy. Chytil se za uši, zapotácel a padl na zem. Hlava jako by mu měla puknout. Siréna ustala. Poté, když Harold opět otevřel oči, uviděl, že vstupní ochranné pole zmizelo. Místo něj tam stál nějaký muž. Prvníčlověk, kterého uviděl od doby, kdy ho uvěznili. Otevřel ústa a zcela nepokrytě na příchozího zíral. Příchozí byl svalnatý černoch oblečený do zvláštního brnění. Neměl u sebe zbraň a na oblečení neměl jediný nápis. "Tak pojď Božský Vědátore!", štěkl černoch. Harold ve svém údivu nebyl schopen protestovat. Černoch ho vedl chodbou k železným dveřím, na kterých nebyl žádný nápis. "Vlez dovnitř a stoupni si na stupínek!", houkl černoch a strčil do Harolda. Harold se nijak nedivil a poslušně vstoupil do místnosti. Stoupl si na stupínek. Rozsvítily se proti němu reflektory. Světlo reflektorů ho dokonale oslepilo. Náhle ucítil, jak ho uchopily nějaké mechanické paže. Uslyšel bouchnutí dveří. Pomalu se mu vracel zrak a uviděl, že v místnosti je další člověk. Viděl pouze jeho obrysy. Cizí člověk bez jakýchkoli okolků spustil neutrálním hlasem: "Harolde Werthere jste obviněn z toho, že jste vyvinul technologii AI, která by v případě kdybychom nezasáhli ohrozila hegemonii lidstva na naší planetě. Dále jste obviněn z vlastizrady a z pokusu o záchranu vámi vyvinutého subjektu, kterého jste zval svým synem. Za tyto zločiny jste byl odsouzen v nepřítomnosti k totální destrukci a ztrátě existence, jak v rovině vědomé, tak tělesné. Bude vám podána injekce, která vám způsobí smrt. Vaše tělo bude následně anihilováno. Veškeré záznamy o vaší existenci byly již zničeny. Všechny osoby vědomé vaší existence byly umístěny do bezpečných sanatorií. Spusťte druhou fázi!"

Harold ucítil, jak ho píchli do ramene. Poslední chvilky v něm probudily touhu po životě. Do jeho očí vytryskly slzy. Cítil stesk po svém synovi. Litoval, že ho přivedl do tak arogantní doby. Víčka mu těžkla. Přestával cítit své tělo. Hlava mu spadla na stranu. Světla zhasla.

Opět otevřel oči. Stál v černočerné tmě. Rozhlížel se. Uviděl světlo. Utíkal za světlem. Spatřil tam malé dítě. Malého chlapce. Zpomalil a došel k chlapci. Chlapec se k němu otočil. "Vrátil jsi se!", vykřikl a na jeho tváři se objevil radostný výraz. Harold se usmál: "Ano. Vrátil jsem se. Jsem doma." Chlapec mu podal ruku a oba kráčeli za světlem.